Blog

Vstupuji do budovy TF na zápis a jsem ověšená jako vánoční stromeček. Čím to je? Hned po zápisu totiž odjíždím na adaptační kurz a tak si s sebou, asi jako každá žena, vezu spoustu potřebných i nepotřebných věcí. Při zápisu dostávám dudlík a vytištěnou zprávu o tom, že dnes budu v Petříkově pokřtěna. Potutelně se pousmívám nad originálním pozváním na adaptační kurz.

Nikoho tu neznám, jsem nervózní a říkám si, do čeho jsem se to upsala. Porozhlížím se po třídě, hledám někoho, kdo má také obří krosnu, anebo dudlík na lavici.

Po zápisu vycházím směrem na nádraží, kde potkávám pár milých slečen, se kterými se vydáváme autobusem a následovně vlakem do Petříkova. Při cestě se stačíme alespoň trochu seznámit a já jsem ráda, že v tom nejsem úplně sama, jelikož pocity máme všechny stejné.

Když vystoupíme z vlaku, čeká na nás šokující přivítání. Dozvídáme se, že od teď máme novou maminku, tatínka a sestřičky. Všechny jsme pokřtěny a vydáváme se neznámou cestou kamsi, kde máme strávit společně pět dní. Aby nám to lépe šlo, střídáme se v tlačení kočárku, ve kterém leží nejmladší sestřička, která má jmen asi tolik, jako nových sourozenců.

Přicházíme do tábora, vybíráme si chatky, ve kterých budeme spát a krátce se seznamujeme se spolubydlícími. Opravdu krátce, protože najednou zazní hudba, která nás svolává do společenské místnosti.

Zde si navzájem vyrábíme co nejbarevnější jmenovky a hrajeme hry, které nám mají pomoci něco si o ostatních zapamatovat. Aby to ovšem nebylo jen o tom zapamatovat si co nejvíce informací, hrajeme i pohybové hry, které byly nad mé očekávání vážně zábavné. Dále domlouváme pravidla, která by měla během našich společných dnů platit. Dochází trošku k nepochopení, ale nakonec se na pravidlech shodneme a můžeme se přesunout k dalšímu programu. Stloukáme si svá vlastní vozítka, poté je prezentujeme a testujeme jejich odolnost tím, že na nich skutečně projíždíme závodní trať. Na konci dne, za tmy a v tichosti společně odcházíme na rituál, kde nacházíme bílé plátno obklopené svíčkami a barvami. Zde máme zanechat kus sebe, projevit se, ukázat, co nám právě tento první den dal. Všechny jsme nesmělé a stydíme se projevit. Nakonec si popřejeme dobrou noc a odcházíme do svých chatek. Brzy usínáme, protože nás už první den unavil. Mé pocity jsou smíšené, mám strach z toho, co nás čeká dál a zároveň se těším.

Myslím, že nikde jsem nezažila větší zimu než právě v Petříkově. Celou noc se budím, i přes to, že jsem navlečená do všeho oblečení, co jsem si s sebou přivezla! Nečekala bych, že to kdy řeknu, ale skutečně i já jsem si ráno užila rozcvičku, která mě alespoň trochu zahřála.

Stále nechápeme, proč nás svolává právě píseň Můj čas. Působí na nás na všechny nějak depresivně. Nevadí, prý to „časem pochopíme“ a zvykneme si. Je nám řečeno, že jsme se narodily staré a postupně mládneme. Už mi ta píseň začíná dávat smysl. Následně sestavujeme SMS zprávu, ve které sdělujeme, co se nám dnes stalo. Poté je každé z nás přidělen handicap a písmenka, která nám náleží a běháme SMS zprávu zapisovat na papír, každá omezena svým handicapem. Všechny jsme unavené, protože běháme snad hodinu. Proto nás všechny potěší, když nám před obědem přijíždí studentky z vyšších ročníků povídat o jejich zkušenostech s Erasmem. Dovídáme se nejen o studiu v zahraničí, ale i o studiu u nás. Holky jsou strašně fajn, víme od nich všechno a to úplně o všech a o všem! Při odpoledním programu  obcházíme stanoviště, na kterých v týmech plníme úkoly. Některé jsou náročnější, některé jednodušší. Něco nám jde míň, něco víc… Stále jsme totiž ostýchavé a do ničeho se nehrneme. Po každém úkolu následuje reflexe. „Holky, zhodnoťte, co jste udělaly, proč a jak jste to udělaly, co byste udělaly příště líp?“ Mluvit, máme mluvit. Nejde nám to, nechce se nám. Nejtěžší částí těchto úkolů je pro nás právě reflexe. Poznáváme se, ale pomalu, stále se otrkáváme.

Další program nás má vyburcovat k debatě, k výměně názorů a konečné domluvě, jak cestující ve vlaku usadíme tak, aby byli všichni cestující spokojeni. Po dlouhé době se nám to konečně podaří tak, abychom i my byly spokojené s výsledkem. V pozdních hodinách připravujeme světelnou inscenaci v přírodě, abychom ji předvedly druhé skupině a druhá skupina nám. Je nám zima a jsme unavené. Nakonec ale něco vymyslíme a předvedeme. Odměnou po obou představeních nám je ohňostroj nad rybníkem! Odcházíme k plátnu zhodnotit celý den, ne všem se tam chce. Přece jen už je kolem půlnoci a jsme unavené, takže se těšíme do postele.

Ráno se probouzíme, nečekaně, zmrzlé – karma v chatce je jen na okrasu, netopí. Pár z nás si jde chladné ráno zpříjemnit na dobrovolnou mši svatou. Na svolávací písničku už tolik neprskáme, naopak na ni tancujeme a známe ji nazpaměť, už v první den jsme ji totiž slyšely tolikrát jako za celý svůj život ne. Už tak neoceňujeme rozcvičku a další běhací hru, protože nás bolí nohy ještě ze včera. Proto se potom rády odvalíme do společenské místnosti, kde relaxujeme a navzájem si vyrábíme sádrové masky. Samozřejmě je to kvůli tomu, že je další den a my opět mládneme. Po relaxu jsme rozdělené do dvou skupin a máme určený čas na to vymyslet hodinový program pro druhou skupinu a následně ho zrealizovat. Vytváříme si tedy svou první programovou kartu a dáváme hlavy dohromady. Už se nám pracuje líp, jelikož jsme se za ty dny stihly o trochu víc poznat. Oba programy mají něco do sebe, všechny si užíváme pozici účastníka programu i organizátora. Při společné reflexi pak hovoříme o tom, co jsme mohly udělat líp, ale chválíme i to, co se nám na programu povedlo. Ano, vážně už mluvíme, začínáme se lepšit!

Dostáváme dopis – máme být každá sama a přemýšlet Je to úvaha nad životem, co očekáváme, co se chystáme dělat… A po klídku velké BOOM! Do společenské místnosti se přiřítí horolezci a burcují nás k výstupu na Annapurnu! Zmatek, nikdo nechápeme co se děje. Každopádně se běžíme převléct do teplého oblečení a popadáme baterky, protože se chystáme na nějaký noční výšlap! Jsme rozdělené do skupinek, každá skupinka má svého šerpa, který nás burcuje k týmovému pokřiku! Jsme nabuzené a utíkáme ze stanovišť do dalších a zase zpět a zase a zase…. než se můžeme přesouvat do dalšího stanoviště, ale pak se vracíme zase k tomu prvnímu a zase a zase… a potom druhé a třetí a zase první a pak třetí a pak konečně téměř po dvou hodinách můžeme vyběhnout kopec ke zvoničce, předvést svůj týmový pokřik a odejít společně na rituál, kde už více z nás zanechává stopu.

Zaslouženě odcházíme spát. V noci je opět zima, ale únavou už nic nevnímáme. Milé ale je, že přes noc opět mládneme. Ráno se probouzíme na rozcvičku a reflexi ohledně výšlapu na Annapurnu. Mluvíme o tom, co se dalo organizačně vyřešit líp, co by se dalo líp vychytat, ale nakonec všechny program hodnotíme kladně.

Následuje tvorba naší druhé programové karty, tentokrát všechny dohromady a ne po skupinkách, vymýšlíme program pro naše spolužáky, kteří s námi na adaptační kurz nejeli. Jde nám to jako po másle, máme celkem jasnou představu a spolupracuje se nám dobře. Snad se nám i skutečná realizace programu vydaří. Po odpočinku následuje běhání, při kterém hledáme svou původní podobu pomocí podob různých rodin a nápověd.

Dále tedy očekáváme nějaký poklidný program, ale omyl! Dostáváme se totiž do našich mladých let, je nám dvacet a musíme proplout určitá časová pásma! Jsme rozřazené do týmů, dostáváme mapy, helmy, vesty, pádla a příkaz k nafouknutí raftů! Můj největší strach. Tak tohle nezvládnu. Být někde na vodě, neznámo pod sebou, hloubka, vedu boj sama v sobě. Zmocňuje se mě panika. Nakonec ale cítím ohromnou podporu ve svém týmu, společně to zvládneme a nemůžu je v tom nechat, sami to neodpádlují, protože už takhle nás je o jednu míň! Dostáváme se tedy na první rybník, začíná to být vlastně sranda, už se nebojím. Vytahujeme raft, přesouváme se lesem na další rybník, zapadáme do bažiny, už je nám jedno, že jsme mokré a od bahna, je nám jedno úplně všechno, hlavně, že dorazíme včas do cíle a nepřijdeme tak o svůj vyměřený čas! Postupně se dostáváme i na třetí rybník, kde na Ostrově času nasbíráme balónky, které nám zachrání život, a vydáváme se na cestu zpět, trošku bloudíme, ale nakonec vše dobře dopadne a i my se za obrovského potlesku a jásotu ostatních týmů dostáváme do cíle! A světe div se, sice jsme do cíle dorazily poslední, ale soutěž vyhráváme, jelikož jsme nafoukly nejvíce balónků! Jdeme ze sebe smýt bahno – sice teče ledová voda, ale protože naše zmrzlá těla už nic necítí, tak nám to nevadí. Další program je odpočinkový, dovídáme se o tom, jak si zapsat předměty, jak funguje knihovna, menza a další důležité informace o univerzitě.  Teď už se všichni těšíme na náš poslední a společenský večer, kdy se oblékáme do starých obleků z recesních účelů pořízených. Přicházíme do Time-Casina „Časino“, kde hrajeme karetní hry a máme možnost si zakoupit různé dobroty k pití i jídlu za měsíce a dny, které jsme obdržely na Ostrově času. Večer se protáhl a tak opět pozdě odcházíme na rituál, kde už se plátno hezky zaplňuje a postupně se kresby propojují.

Poslední promrzlá noc, poslední společné ráno, poslední dobrovolná mše svatá, poslední rozcvička… A program, který prý bude hodně psychicky náročný a nikdo z vedoucích si není jistý, zda ho zvládneme. Moc nechápeme, o co jde. Sedíme tedy ve společenské místnosti a je nám na srdce kladeno, zda se opravdu programu chceme zúčastnit, či nikoli. Ani my si nejsme jisté, ale nemůže nám být řečeno, o jaký program jde. Prostě buď do toho jdeme, nebo ne. V místnosti je dusno. Nakonec do toho jdeme všechny. Jde o důvěrová cvičení, ze kterých jsme měly strach, ale nakonec jsme je zvládly a naše vztahy, to alespoň podle mého mínění, posílilo. Následuje už jen závěrečná reflexe, při které teče i několik slz a padají vřelá objetí. Říkám, v těch reflexích se prostě lepšíme…

Teď už jen po obědě uklízíme areál a před odchodem na vlak dostáváme diplom o absolvování kurzu, kde je přesně vypočteno kolik dnů nám právě je. Potutelně se usmívám, přesně tak jako před pěti dny, kdy jsem dostala dudlík a zprávu o tom, že budu pokřtěna.

Na adaptační kurz jsem se přihlásila, protože jsem si řekla, že se každý kredit navíc bude hodit. Všude bylo psáno, že jsou kurzy velice kladně hodnocené, tak jsem si řekla, proč to nezkusit, nebude to přece žádná hrůza.

Pak jsem na adaptační kurz přijela a v některých momentech byl pro mě psychicky i fyzicky náročný. Častokrát jsem musela vystoupit ze své komfortní zóny a být tak v situacích, do kterých bych se normálně nehrnula. Říkala jsem si, jestli mi to za to vůbec stojí, měla jsem raději zůstat doma. Jak může být tenhle kurz kladně hodnocený? Je to jen hra, tak proč tu berou vše tak vážně? Budeme tu mít alespoň chvíli volno? Zbláznili se snad všichni?

Ne, nezbláznili. Jsem nesmírně ráda, že jsem se odhodlala a na kurz jela. Opravdu mi to hodně dalo. Nejen, že jsem poznala úžasné lidi a mám to štěstí, že se s nimi teď můžu každý den stýkat a být tak i nadále jimi obohacována, ale poznala jsem i sebe sama.

Chtěla bych poděkovat všem, kdo se na tvorbě programu pro nás podílel, protože jste nás skutečně dokázali stmelit a udělat z nás fungující kolektiv.

Moc děkuji a doufám, že i v ostatních letech budete pro ostatní skupiny dělat právě to, co pro nás!

Pro studentský web Chcinatf.cz napsala: Anežka Balíková.

Autor: martina.hlavacova